Při této svátosti Boží lásku a věrnost připomíná voda. Ta symbolizuje očištění od hříchu a nový začátek - ve smyslu překročení řeky nebo záchrany před utonutím. Křest znamená pro člověka ujištění, že byl díky Ježíši Kristu jednou provždy přijat do společenství Božího lidu. Stává se tak členem konkrétního společenství - církve i místního sboru. Proto se křest obvykle odehrává na pravidelných nedělních či svátečních bohoslužbách.
V naší církvi křtíme děti i dospělé a takový křest je rovnocenný a neopakovatelný. A je považován za platný většinou církví v ČR i ve světě.
Vycházíme přitom ze zaslíbení Boží milosti, která je předpokladem víry, i když z toho ještě nemáme rozum (ať už jsme děti či dospělí). Vědomí, že jsme Bohem přijati dříve, než jsme se uměli rozhodnout, je pro nás zásadní v každé fázi života.
Křest dítěte se koná zpravidla v první části bohoslužeb a patří k němu představení rodičů, kmotrů a křtěného dítěte a kratší promluva kazatele. Pak přichází rodiče s kmotry ke křtitelnici, kde odpovídají na několik otázek a společně s celým shromážděním vyznávají Apoštolské vyznání víry. Po té kazatel dítě třikrát polije vodou se slovy: „Křtím tě ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého“. Dítě může při křtu držet kmotr nebo některý z rodičů. Na závěr kazatel dítěti požehná a modlí se za celou rodinu.
Křest dospělých probíhá obdobně s tím rozdílem, že se křest koná až po kázání a na otázky odpovídá křtěný přímo.
Křest by však neměl být brán na lehkou váhu. Ke křtu patří i snaha se seznámit s vírou v Ježíše Krista. Proto křtu předchází příprava (zpravidla individuální). Ta se obvykle odehrává v Proseči na faře. Její podoba, náplň i počet setkání záleží na domluvě s farářem. Neklademe si přitom za cíl předat a naučit všechny články víry, aby křtěnec všemu rozuměl a vše věděl. To asi ani není možné. Spíš je třeba se seznámit se základními tématy a otevřít nad nimi rozhovor. Vzdělávání se ve víře, promýšlení víry, je ostatně celoživotní záležitostí. Podobně jako v případě svatby jde i o to, aby křest nebyl anonymní záležitostí, ale aby farář věděl koho křtí.
V případě křtu dítěte tuto přípravu absolvují rodiče. Nevyžadujeme slib, že bude dítě vychováno k víře, neboť se domníváme, že to ani není možné. Nicméně žádáme rodiče, aby dítě dostalo možnost se seznámit s otázkami víry. Aby vědělo kde bylo pokřtěno, k jakému lidu připojeno a co tento lid vyznává. Jaký je Bůh v něhož bylo pokřtěno atd. Nejlépe tedy, aby se účastnilo podle možností nedělních bohoslužeb a biblických povídání pro děti. Zkrátka, aby bylo schopno se k otázkám víry jednou postavit samo za sebe. I s tím rizikem, že třeba odmítne.
Je zvykem u křtu mít kmotra. Není to zcela nezbytné, zvláště u dospělých, ale jde o dobrou oporu do života i života víry. Měl by to tedy být někdo, kdo může být lidskou i duchovní oporou. Ideálně tedy člověk věřící, pokřtěný a účastnící se života v některé křesťanské církvi. Může, ale nemusí to být člen rodiny. Součástí kmotrovství je závazek, že kmotr bude spolu s rodiči dbát na to, aby se dítěti dostalo dostatečné náboženské výchovy a příkladu, aby se mohlo ke svému křtu v dospělosti přiznat.
V některých církvích se při křtu uděluje nové jméno, používají se křestní roucha či svíce apod. V evangelické tradici nejsou tyto praktiky úplně běžné, nicméně je možná se na nich domluvit. Pokud budete mít speciální přání, náš farář ho zváží, a bude-li to možné, pokusí se vyjít vstříc.