čtení: Mt 10,16-22; ž 120

Kázání: Žalm 120 a volby

Milí Bratři a milé sestry,
blíží se volby. Nemá cenu to zapírat. Stejně toho mnozí máme plnou hlavu. Navíc křesťanství přeci promlouvá i do takových aktuálních celospolečenských témat.
Ale nebojte se, nechci být tím farářem, kt. z kazatelny lidem říká, koho mají volit. Já nemám patent na pravdu. A třeba byste se někdo naštval, že jsem pomluvil vašeho favorita… Nic!

Můžeme se však společně zamyslet nad rolí člověka, křesťana, evangelíka ve světě. A s tím k tomu třeba přistupovat.
Jednou z takových hodně častých biblických rolí je pozice hosta, poutníka, tuláka, cizáka.
Hrdinové víry často tráví svůj život na cestách. Jsou na ně přímo vysíláni.
Má to svůj význam – S trochou nadsázky se dá říct, že usazený člověk obdělává své pole a je pevně spjat se zemí. Má své místo. Spoléhá na plody své práce. Uživí se jakoby sám. Má své jisté. Člověk na cestách je mnohem více odkázán na nebesa. Na nejistotu. A ví to.

Abraham musí vyjít z bezpečí a pohodlí do neznáma. V zaslíbené zemí pak žije ve stanech jako tulák. V Egyptě žije Boží lid jako trpěná menšina, otroci, gastarbeitři, cizinci. Chce to od nich odvahu vyjít z otroctví do neznáma a 40 let putovat pouští s Hospodinem. Později něco podobného prožijí v Babyloně. A pak v Evropě… Věčně na cestách. Věčně hosté. Věčně nuceni vycházet ze svého pohodlí, bezpečí a jistot.
Vlastními pány ve vlastní zemi byli jen krátce. A skončilo to průšvihem.

I jejich chrám byl dlouho pouhým stanem - Svatyně nomádů, která dnes stojí tady, a zítra může stát někde jinde… Nemá své místo na zemi.
A když už konečně postavili chrám z kamene a dřeva, tak jen jeden jediný, aby do něj celá země musela putovat... A při této pouti si zpívali žalmy podobné dnešnímu.

Takže - Věřící jako poutník. Tulák. Chápu to tak, že nejsme na zemi tak úplně doma. Nemáme tu být příliš zabydlení. Jasně - Žijeme zde, stavíme domy, někdo za celý život neopustí rodný kraj. Nicméně svou skutečnou vlast máme v nebesích.
Je to takové dvojí občanství. Jsme občanem nějakého státu, máme povinnosti a práva, ale zároveň se zodpovídáme ještě jiné moci. Vyšší moci. O to větší máme zodpovědnost.
Svou však naději nevidíme jen na tomto světě. Nejde nám jen o hmotné věci. Nespoléháme jen na věci pozemské. Včetně svých rukou. A včetně vladařů a mocnářů – k těm je Bible od základu podezřívavá.

Když se nad tím zamyslíme, tak my opravdu fungujeme jako svého druhu cizinci – lidé s trochu jinými zvyklostmi, hodnotami, dokonce i jazykem.
A to se snadno stane zdrojem sporů. Dojde ke konfliktu těch našich „dvou občanství“. Kterému dáme přednost? Zvlášť pod tlakem… A hodně lidí nakonec spíš poslechne tu pozemskou instituci. Ta totiž skýtá mnohem bezprostřednější ohrožení…

Ježíš to říká natvrdo: posílám vás jako ovce mezi vlky. Budou vás pomlouvat a urážet - i vaši sousedé, souvěrci, dokonce členové rodiny…

Je tedy křesťan nutně v konfliktu? Nepochopený? Se společností na kordy? Řekl bych, že ne nutně. Ale stát se to může. A je dobré o tom vědět, být na to připraven a počítat s tím. A třeba to nakonec nebude tak hrozné!
Spíš jde o to, kdy. V jaké situaci a za jakých podmínek.
Apoštol Pavel třeba řekne: Záleží-li to na vás, buďte se všemi v pokoji. Proroci vyzývají židy, aby se modlili za město, v němž přebývají jako hosté.

Jenže je pokoj a pokoj. Biblický pokoj není jen klid zbraní, dočasné příměří. Myslím, že nacisté i komunisté nám dostatečně ukázali zvrácené podoby míru. Protektorát, 50 léta ani normalizace opravdu nejsou stavem pokoje.
Skutečný pokoj totiž znamená také spravedlnost, usmíření, svobodu, zastání pro potřebné a ohrožené... Pokoj vyžaduje velkou odpovědnost. Ochotu se druhého doopravdy zastat. A nejen slovně! S někt. věcmi je třeba se „poprat“. Jinak to žádný pokoj není.

Jednou oblastí, s kt. se nelze smířit, je lež, pomluvy a urážky. Žalmista je přirovnává k šípu.
Všimněte si - Bibličtí hrdinové málokdy používají luk a šípy. Oni to považovali za trochu nečestnou zbraň, nástroj zrady – útočí na dálku, nevíte, odkud letí, nemůžete se bránit. A takové je to se lží a pomluvou. S urážkami.

Židé si jich za svou historii užili dost a dost. Vedla k pogromům a nakonec do Osvětimi.
Jinak řečeno: To nejsou jen slova. Jen plané výroky. Slovo někam vede!
Ne nadarmo je lež a křivé svědectví, křivé obvinění v Bibli jedním ze základních a nejhorších zločinů. Je i v desateru.
Na lež, pomluvu... je třeba nikdy nepřistoupit, byť by se nám i líbila. O to hůř. Věřící musí bojovat i sám se sebou. Jak by řekl Ježíš: Obrátit se. Napravit. Od základů, když je třeba.
To není snadné ani příjemné. Ale je to nezbytné. Jinak nebude pokoj.

Lež a vše kolem ní je naneštěstí věčné téma. Stále aktuální. V každých volbách s tím bojujeme. O to víc ale musíme bojovat sami se sebou, a pečlivě rozmýšlet, abychom nenaletěli a nepřitakali zlu.

Nevím, možná vám zatrnulo při Ježíšových slovech o sporu v obci a rodině… Tohle přece známe!
V církevní tématice. Jejej! To je kolikrát kulturní šok – co si o nás lidé myslí, jak málo mají pochopení pro víru... Kolikrát se vůbec myšlenkově nepotkáváme.
Popravdě - po tom, co jsme tu v historii předvedli, se ani moc nedivím, že s námi nechtějí nic mít. Ale mrzí mě to.

Jenže my něco podobného prožíváme i nezávisle na náboženské tématice – politika nás podobně rozděluje v obcích, rodinách i uvnitř církví a sborů. A to je snad ještě bolestnější.
Ta zlost a nenávist, pomluvy a urážky, kt. se teď šíří, člověka úplně užírá. Alespoň mě tedy.

Jeden kamarád mi kdysi dal polštář s nápisem něco ve smyslu: Nebavte se se mnou o politice nebo budu naštvanej.

Jenže ono kolikrát nejde se tvářit, že se nic neděje. Nejde přeci o malé věci.
Zajímavé je, že tohle si často myslí obě strany sporu. A pravda není někde uprostřed.
Dost špatné je už to, že mi nakonec ztrácíme i pojem o pravdě. Člověk už neví, co si má myslet. Komu věřit… A jsou tací, kt. tenhle stav vyhovuje. Nepotřebují, abychom věřili jim, stačí, že nevěříme nikomu.

Já vím, zní to trochu beznadějně, ale tady právě přichází ke slovu to naše nebeské občanství. Díky němu má smysl snažit se i o věci zdánlivě beznadějné. A vytrvat v dobrém i navzdory. Náš pokoj totiž vychází z důvěry opřené mimo náš čas a naše možnosti.
I ten 120. žalm, jakkoli popisuje velkou nouzi, ve skutečnosti je chvalozpěvem. Začíná slovy: V soužení jsem volal a on mi odpověděl! Třeba ne tak, jak jsem chtěl, třeba jsem já odpověď zrovna nebyl schopen zaslechnout, ale Bůh slyší a zareagoval. To si máme připomínat. A s touto naději a dobrým rozmyslem můžeme a máme přistupovat i ke správě věcí vezdejších. Amen.

Kázání 28.9.2025, Benjamin Kučera