ž 139 - Pod drobnohledem

10. května 2026

Kázání na Žalm 139 - „Zkoumáš mě a znáš mě. Nikde se neschovám...“ Člověk by si mohl opravdu připadat jak pod drobnohledem. Pod neustálým dozorem. To nemám ani chvilku jen pro sebe? Své soukromí?

ž 139 - Pod drobnohledem
10. května 2026 - ž 139 - Pod drobnohledem

čtení: Jon 1,1-9; ž 139

Kázání: Žalm 139 - Pod drobnohledem

Milí Bratři a milé sestry,
George Orwell napsal knihu s názvem 1984, v kt. vykresluje děsivou vizi blízké budoucnosti, v které totálně vládne komunistická diktatura. Každý člověk je tam pod neustálým dohledem tzv. Velkého bratra, bezchybného kamerového systému. Režim tak má každého člověka bezpečně ve své moci. Ví o každému jeho kroku.
Taková moc v lidských rukách je něco děsivého.

Na první poslech to trochu připomíná slova dnešního žalmu. „Zkoumáš mě a znáš mě. Nikde se neschovám...“ Člověk by si mohl opravdu připadat jak pod drobnohledem. Pod neustálým dozorem. To nemám ani chvilku jen pro sebe? Své soukromí?
Myslím, že o tohle autorovi této písně opravdu nešlo!

Ale podržme ještě na chvíli tu nepříjemnost. - Málokdo má rád, když je sledován. Tzv. stalking je i trestný čin. Člo. se může obrátit na policii.
Podobně - ve světě internetu si o vás počítačové společnosti vytvářejí statistiky, jaké stránky navštěvujete, jaké noviny čtete, co si prohlížíte… a nevíte, k čemu to použijí. Dnes aspoň máme možnost to odmítnout. A doufat, že to dodrží…

Bí dohled však odmítnout nelze. Pokud tomu věříme, pak ale taky věříme, že on naše tajemství nikomu nevykecá. Ani je nepoužije k vydírání. Dokonce ani k odsouzení.
Přesto to může být nepříjemné. I silně věřící žalmista si připadá jako v kleštích, sevřený ze všech stran.

Někteří lidé vám řeknou, že jim kamery a sledování nevadí, prtže se nemají zač stydět. Samozřejmě! Ale… Minulý režim nás poučil, že nikdy nevíte, jakou informaci o vás proti vám někdo jednou zneužije.

U Boha je to něco jiného, ale mohli bychom se ptát: k čemu Bůh potřebuje znát každý náš pohyb? Ví, přesně, kde jsme kdy byli. A co hůř – ví přesně, kde jsme právě teď. A dokonce ví, co se teprve chystáme udělat. Zná i naše nejhlubší myšlenky.

Jak se přesvědčil Jonáš, Adam s Evou i nezbední králové, tak před Bohem neexistuje žádný úkryt.
Pro nás dnes asi není tak překvapivé, že se nikde na zemi bezpečně neschováte.
Mosad – izraelská tajná služba – dokázala vypátrala řadu ukrytých nacistických zločinců ještě dlouho po válce. Žili třeba v Argentině s novou identitou. A nepomohlo jim to.
Podobně filmy o tajných agentech se vyžívají v tom, jak se člověk chytře ukrývá před tajnou službou, ale vždycky ho nakonec najdou. I Bin Ládina našli.

Dřív však svět nebyl takhle propojený. Mohli jste se ukrývat v horách a lesích a malých vesničkách klidně celý život. A když šlo do tuhého, tak stačilo překročit hranici a odjet daleko, třeba do Indie… nebo do Taršíše jako Jonáš.
Taršíš byl přístav snad prý v dnešním Španělsku, na samé hraně oceánu. A věřilo se, že to je konec světa. Dál už nic není. To nejzazší místo, kam lze uprchnout… Třeba už je mimo Boží pravomoc!

Avšak Bůh si i tam Jonáše našel. Respektive ho tam ani nenechal doplout.
Pak už zbývá úkryt jen v nebi nebo v podsvětí - Ve starověku, pokud se na vás naštvalo nějaké božstvo, vaší jedinou nadějí bylo ukrýt se u jiného.
Podle žalmu však ani to nepomůže - neexistují mocnosti, které by nás mohli schovat před Božím zrakem. I v temnotách vidí dobře.

Přitom noc podobně jako oceán byla protibožským živlem. V noci je slušný člověk zalezlý. Patří rejdům děsů, zlodějů a kouzel.
Ale žalmista vyznává, že Bůh vládne ve dne i v noci. V nebi i v pekle.

A možná někde tady se rodí naděje a krása našeho žalmu.
To, že Bůh má dokonalý přehled, nám může být trochu nepříjemné. Jsou věci, kt. by člověk i před Bohem nejraději utajil, schoval, zapomněl.
Žalmista však nevidí v Pánu Bohu šmíráka či tajného policajta, kt. si o nás vytváří záznam, aby nám ho pak mohl omlátit o hlavu - Totalitní praktiky. Vidí v něm spíš společníka a ochránce. Boží blízkost mu není důvodem k nářku, ale vlastně k radosti a chvále.
Ta tíživá ruka, kt. na něj trochu strašidelně dolehla a sevřela ho ze všech stran, jej nemá dusit, zadupat do země, došlápnout si na něj. Spíš v ní můžeme vidět něco jako objetí.
I to dokáže být nepříjemné. - Před lety byla populární „výchovná“ metoda tzv. „pevného objetí“. 
Když to zjednoduším - Dítě má záchvat vzteku, zlobí přes míru, je potřeba ho prostě zastavit… tak ho matka chytne a pevně obejme. Dítě je fyzicky zastaveno – nemůže už nic rozbít, nikomu ubližovat. A může to vnímat jako nepříjemné vězení (nech mě být, chci dál zuřit!) - jak čteme v žalmu: „sevřel jsi mě ze všech stran“.
Ale zároveň je to pořád v zásadě láskyplné rodičovské objetí, ne nářez vařečkou ani cizí dohled. Dítě by to mělo rychle uklidnit. - Popravdě si nejsem jistý, jak moc tohle funguje, ale teorie to je pěkná. A zdá se mi, že to docela souzní s tím, jak jedná Bůh.

A dále: To, že se nemůžu před Bohem nikam ukrýt, především znamená, že se mu nikdy nemůžu ztratit. Neskryjí-li mě ani temné síly, tedy mě od něj nemohou ani odcizit. Ukrást si pro sebe. Jsem před nimi chráněn. Nikdy nejsem zcela opuštěn.
Jinými slovy – Bůh s námi a pro nás půjde i do horoucích pekel, nikdy nás neopustí. Nenechá nás napospas. Ani s našimi vinami.

A ví-li Bůh dopředu, co chci udělat, pak taky rozumí všemu, co dělám, co jsem chtěl udělat, co jsem tím myslel. I když se to třeba nepovedlo.
Kolik jen zla mezi lidmi vychází z nedorozumění! Vy něco řeknete a vyzní to jinak, než jste chtěli. Ani se třeba nedozvíte, že to pochopili špatně.
Chcete pomoct a přitom ublížíte - Stane se. Nejsme dokonalí. Ale Bůh zná i naše úmysly. Dokáže pochopit v nejširších souvislostech, co se děje - lépe než my.

„Ještě nemám slovo na jazyku a ty už víš všechno.“ Zdá se mi jako velká úleva, že před Hospodinem si nemusíme dávat tolik pozor na jazyk, prtže on stejně ví, co si myslíme. Rozumí nám. 
Někdy by člověk mohl mít strach, aby snad naše modlitba nebyla nepatřičná, nedokonalá, nebo aby si ji Bůh špatně nevyložil. - Jako když v pohádce zlaté rybce nebo džinovi neřekne dost přesně, co chcete, a pak se divíte.

Žalm 139 nás ujišťuje, že Bůh pochopí, co jsme chtěli skutečně říct z největší hloubi srdce. I to, co se nakonec třeba říct ani neodvážíme. On to ví. A já pevně věřím, že má i pochopení. Snad i proto Ježíš přišel mezi nás, abych nás vlastním příkladem ujistil, že na nebesích rozumějí těžkostem a pokušením lidského života.

To samozřejmě neznamená, že se už nemusíme modlit - když Bůh stejně všechno ví. Ono je právě důležité s Bohem mluvit. Vyjádřit. Promyslet, co vlastně chci a říkám. Kde jsem.

A tak autor žalmu nakonec vyznává: Ty znáš co je uvnitř mě, můj neklid. Proto mě i nadále zkoumej, zkoušej a veď. Abych nezabloudil na cestu trápení a zla. Abych neztratil cestu věčného života. Amen.