čtení: Mt 5,33-37; Sd 11,4-8.12.28-32.34

Soudci 6: Jiftáchův praštěný slib

Milí Bratři a milé sestry,
nepřísahejte. Řekněte jasné ano nebo ne. Není potřeba se zaklínat (ať se propadu jestli...) ani slibovat (jestliže něco dostanu, tak něco dám).
To říká Pán Ježíš. Škoda, že tahle slova nemohl znát Jiftach.

Je to starověký pohádkový motiv - Člověk něco neuváženě slíbí a pak to musí splnit.
Můžeme vzpomenout na Lotranda, kt. slíbil, že po otci převezme rodinnou živnost, aniž by tušil, že tatínek je loupežníkem. To dopadl ještě dobře.

Ale který čerchmant Jiftachovi nakukal, aby slíbil Bohu, že mu obětuje první bytost, kt. mu vyjde ze dveří naproti?
Není to zase taková záhada - V okolních zemích, v jiných náboženstvích, v magických obřadech bylo takové počínaní docela běžné. A Boží lid to okopíroval.
Je v tom díl tajemna – osud sám vybere patřičnou oběť. Je to jako nějaká věštba. Oběť vybraná samotnými bohy. Zní to úžasně magicky! 
Až tak, že se tento motiv propsal i do současné fantasy literatury.
Přitom s trochu štěstí mohla Jiftachovi vyjít naproti třeba slepice nebo pes. Jenže ze dveří vyšla jeho jediná dcera.

My si tu můžeme rovnou říct, že Pán Bůh nic takového nikdy nevyžadoval a neschvaloval. Snad i proto má SZ precizně vypsané, jakou oběť má člověk přinést v jaké situaci. Nikdy to není oběť lidská. A nikdy není ponechaná náhodě či osudu.
To Jiftach asi nevěděl. On patrně neměl mnoho příležitostí se vzdělávat v Božím zákonu. Byl totiž za mlada vyhnán z domu a potuloval se pustinou s bandou loupežníků. Navíc jeho země úpěla pod cizími dobyvateli, kt. místní kultuře nepřáli.
A kromě toho – Izraelci v té době Hospodina ani moc neřešili. Radši okukovali, v co věří sousedé. Jestli náhodou nemají něco onačejšího.

Zkrátka bych řekl, že si Jiftach trošku spletl náboženství a boha. Pánu Bohu slíbil a obětoval něco, o co Pán Bůh rozhodně nestál.

A Jiftach nebyl jediný. Jakoby Boží lid ani nebyl Božím lidem. Boha pořádně neznal. Bohu se odcizil.
Pak přišli nepřátelé. To bylo ještě před Jiftachem. Sousední národ vytáhl 3 století staré údajné křivdy. A na základě vylhaných tvrzení utlačovali Izrael. Asi jako kdybychom na Německu teď chtěly vymáhat historická území koruny české. Třeba Lužici.

A Pán Bůh nepomohl. Jak to?! V čas tísně přece vždycky posílal svého soudce! - Tak Pane Bože nedělej fóry a zase někoho pošli!
Nic. Ticho.
A tak došlo na nepříjemné zpytování a přemýšlení - Že by Pán Bůh nebyl automat na přání? Že by ho zajímalo, jestli to myslíme vážně? Že by ho mrzelo, co děláme?
Ale nakonec se Pán Bůh stejně slitoval.

Boží hrdina, soudce, však nepřicházel. Kde ho vzít? Kdo nás povede? Skuteční hrdinové jsou nedostatkové zboží.
A co takhle bandita Jiftach? - Drsný chlapík, co se potuluje v divočině a pro ránu nejde daleko. Sice ho sami původně vyhnali, ale teď by se docela hodil.
„Jestliže nás vysvobodíš, vezmeme tě zpátky a budeš nám dělat náčelníka. Přísaháme při Hospodinu.“

Jiftach souhlasí. Vezme na sebe ten velký úkol. Dokonce se ho zmocní duch Hospodinův - Stane se soudcem, nástrojem Božího slitování, pomoci utlačeným, obráncem Božího lidu. A slavně zvítězí…
Bylo by to krásné – jako Ehúd, Gedeon či David - Vyhnanec, přehlížený tulák se stane náčelníkem Božího lidu…
Jenže je tady ten hloupý a zvrácený slib. O to horší, že někdo další, nevinný, ponese následky. A zbytečně.

Domnívám se, že tohle je jeden možná z nejzásadnějších případů braní Božího jména nadarmo – jaksi: Vnucuji Bohu něco, co ani nechtěl. Pokouším se ho uplatit, aby pomohl. Svou přísahou ho manipuluji k činnosti.
Třeba když řeknu: Ať mě trefí blesk jestli lžu. - Když mě pak při lži blesk nesrazí, je to Boží vina? Je nespravedlivý, že se neřídí mým zapřísaháním? Podobně – musí si Pán Bůh vybrat či přijmout tu zrůdnou oběť, kt. na něj Jiftach nachystal? – i když to asi myslel dobře.

Je zajímavé, že navzdory tomuto příběhu i Ježíšovým slovům, byly podobné sliby oblíbené i ve středověku – „jestliže se uzdravím, postavím kapličku.“
Aspoň ta lidská oběť z toho zmizela. I když - „pokud se syn uzdraví, dám ho do kláštera“ – je to o tolik lepší?
A co my? Nesnažme se taky někdy rozhodovat za druhé? Určit jim životní dráhu, po kt. třeba ani nechtěli jít?

Pohádkový Lotrando nakonec poznal, že svůj nerozvážný slib musí porušit. - Staré pohádky však říkají, že to nelze! Nedá se utéct. Osudovou přísahu prý nelze zrušit. A tak Jiftachova dcera dobrovolně přijme „osud“ a tragedie je dokonána.

Jsem si prakticky jistý, že u Pána Boha to funguje jinak. Ano, sliby se mají plnit a už proto má člověk dobře rozmyslet, co slibuje. A když to nejde splnit, slib byl špatný, zlý, mylný, tak je fér to uznat a přijmout následky. To by měl za mě Jiftach udělat.
Asi by se pak nemohl stát soudcem, náčelníkem Božího lidu. Jestliže on nedrží slovo, proč by ho měli držet ostatní? Není to ale přijatelná cena za život? Copak může být Božím hrdinou někdo, kdo obětuje vlastní dítě? Neuzná chybu?

Někam sem míří Ježíšovo „nepřísahejte“. Nesnažte se Bohu vnutit pozici, jednání, ani oběť.

Ostatně - pokud říkám pravdu, pokud chci něco správného udělat, netřeba se zaklínat. Netřeba Pána Boha uplácet a slibovat mu. On přece vidí do lidského srdce.
A lidé? Pokud vám nevěří, co na tom změní přísaha?
Přísahat můžu tak maximálně na svou čest, pokud nějakou mám.

My dnes sliby, přísahy a zaklínání se používáme především v celkem nevinných větách typu: Přísahám, že jsem to viděl.
Ale někdy by člověk i něco slíbil. Jestliže… tak… - udělat určitý obchod s osudem, s Bohem. Je to lákavé. A jestli on nesplní svou část dohody, ke kt. jsem ho ani nenechal se vyjádřit… budu nespokojen.

Izraelci sami tohle vyhodnotili jako pohanství v tom nejhorším slova smyslu. Nejde ani tak o moralizující zákaz, jako o varování, co všechno může přísaha znamenat a kam může vést.

Nakonec i ten Lotrando je dobrým připomenutím, že než souhlasíme s obchodními podmínkami, musí se s nimi obě strany důkladně seznámit. Nemůžu podepsat za jiného člověka a za Pána Boha už teprve ne. O to jde.

Jiftach nakonec svůj lid slavně vysvobodil. Ale bez radosti.

My si tu vyprávíme příběhy z biblické knihy Soudců. Dosud každý „soudce“ přinesl lidu dlouhý čas pokoje. Ne tak Jiftach. Byl dobrý válečník, ale něco důležitého nepochopil. Minul. Ztratil. A podle toho i jednal a soudil.

Výsledkem je, že Boží lid pomalu začal vyhlížet Boží naději jinde než u charismatických válečníků.
Nakonec došli až ke králi na oslu, ke králi bez slavných bitev, ke králi na kříži. Ke králi, kt. skutečně dokáže vést k Bohu, k spravedlnosti, darovat svobodu a pokoj. Amen.