čtení: Mk 10,13-16; Ex 1,22-2,10

Kázání: Dítě v koši (křestní)

Milí Bratři a milé sestry,
Dnes mezi nás přibyl nový človíček. Máme z toho velkou radost.
A mohli bychom se ptát – co z Miriam bude? Čekají ji velké věci? Dobré věci?

Velké příběhy často začínají nenápadně a řeklo by se obyčejně. Třeba na začátku nejslavnějšího příběhu Starého zákona – vyvedení z Egypta – nacházíme malé dítě.
Tušila Mojžíšova matka, jakou roli bude její syn hrát v dějinách Božího lidu? - Nejspíš ne. Prostě ho chtěla zachránit

Tehdy totiž Faraon vydal zákon, za kt. by se ani Hitler nemusel stydět: „Zabíjejte nemluvňata. Děti jiných národů. Cizí tady nechceme…“
Izrael byl v Egyptě hostem už několik století. Vždy jako občané druhé kategorie. A teď ještě tohle.

Matka zkoušela své dítě ukrýt, ale po třech měsících už to dál nejde. A tak, aby dítě uchránila, pouští ho po řece.
Když vkládala miminko do košíku vymazaného smolou a pouštěla do nejistých vod a rákosin Nilu, neměla vůbec jistotu, co se stane. Nil je obrovská řeka. Rákosí plné zrádných proudů, krokodýlů, vzteklých hrochů a jiné havěti… A i kdyby měl z této strany štěstí, tak vydrží vůbec rákosový košík? Nepůjde ke dnu?
A přece – tím, že matka dítě pustila na nejistou vodu, mu dala alespoň šanci, naději. A sobě taky.

Pustit dítě po vodě… to je inspirativní pro téma křtu - při něm taky dáváme tak trošičku dítě ze svých rukou. Už není jenom naše, ale taky ještě někoho dalšího. Mocnějšího. Kdo nad ním bude bdít i když my nemůžeme - Pán Bůh.
Zdá se mi to jako dobrá průprava i pro tu chvíli, kdy každý rodič, dříve nebo později musí dítě pustit do světa a důvěřovat, že si nějak poradí. Maximálně to může zpovzdálí sledovat… Radovat se. Nebo trnout.

I my křtíme děti s vidinou, s přáním, že budou následovat v našich šlépějích, v rodinné tradici, v tom, co nám připadá nosné a cenné, že si taky najdou nějaký vztah k Bohu, víře, církvi… Ale ani křtem, dokonce ani svědomitou náboženskou výchovou nedokážeme nikoho přinutit, přikovat k víře - A tak je to správné! Nakonec se i Miriam bude muset k víře postavit sama za sebe a po svém.

Zrovna v Mojžíšově případě je i docela dobře možné, že jeho matka měla vyhlédnutou tu správnou zátoku. Možná věděla, že se o kus dál koupe zrovna faraonova dcera. A snad i počítala se slušnou šancí, že dítě najde. Ustrne se a postará se o něj.

Zásadní roli v tom hraje Mojžíšova sestřička. Jménem Miriam. Sledovala košík s dítětem. A tak když se princezna začne shánět po kojné a chůvě pro nalezence, Miriam duchapřítomně přistoupí a nabídne perfektní kandidátku – maminku.
Dítě tak nejen, že přežije, ale dostane i všemožné vymoženosti Egyptské civilizace (vzdělání,...), a přitom jej v útlém věku vychovává jeho vlastní máma. Díky tomu si Mojžíš zachová vědomí, kdo je, kam patří.
Láska, odvaha jít do neznáma i určitá „chytrost“ matky a sestry Miriam tak Mojžíše zachránily a poskytly mu stěžejní výbavu na jeho cestu životem, na jeho cestu s Bohem, a na velký úkol, kt. ho v budoucnu čeká. Už tady vlastně začíná cesta Bího lidu za svobodou.

My se jimi můžeme nechat inspirovat – do života, a zvl. do života víry.
Jak mi napsal tatínek dnešní Miriam: s láskou a hlavou otevřenou nepomůžeš v životě ke štěstí a velkým věcem jen sobě, ale i svým milovaným. 
A to můžeme malé Miriam do života přát. Ještě s tou odvahou...

Ale není to žádná jistota. Když Mojžíšova matka pouštěla dítě po vodě měla jen neurčitý „příslib“. Naději. A spoustu neznámých. Tak jako každý rodič. Přesto se to rozhodla risknout a důvěřovat.
V Mojžíšově případě to dopadlo více než dobře. V mnoha jiných ne.

Já bych si moc přál, abych tady mohl s klidným svědomím říct, že křest funguje jako ochrana. Jako nějaký magický štít, kt. nedopustí, aby se tomu malému človíčku stalo něco zlého. - Kéž by to tak bylo.
To nám ale nikdo nedá. Neslibuje. Tak křest nefunguje.

A přece… to něco dává. Mojžíš prve neměl příliš nadějné vyhlídky. Odevzdáním. Vysláním na vodu se mu však otevírají nové možnosti. Obzory. Je to akt víry, naděje.

Skočím teď o pár století jinam - k počátku křtu. Jan Křtitel křtil především na znamení odpuštění hříchů a nového začátku. Člověk měl přejít pěkně z jednoho břehu na druhý. Pořádně se namočit. Symbolicky se něco starého utopilo a člo. mohl začít znova. Při křtu jaksi znovu dostáváme darem život.

Ovšem malá Miriam ještě nemá co topit, co nechávat za sebou. Nepotřebuje očistu od chyb svého dosavadního života. Nepotřebuje udělat čáru, přejít na druhý břeh a začít znova. Začíná poprvé.

My jí tu tak dnes poskytujeme spíš takovou výbavu na začátek. Například naději, nebo řekněme "nadějnost", šanci do života. Jiný pohled na svět. Životní oporu, kt. nestojí jen na hmotných základech. A taky výhled za hranici viditelného a dočasného.
Víra, důvěra v dobro, láska,... i spravedlnost pro ni mohou mít úplně jiný rozměr – totiž, že nejsou omezené našimi možnostmi a zlostmi.

Možná to nefunguje úplně jako magický štít. On ani ten Mojžíš neměl na růžích ustláno.
Ale něco to je. Zakotvení v Pánu Bohu dokáže člověka skutečně podržet, uchránit před černými myšlenkami. Udržet nadějný pohled na svět třeba i navzdory okolnostem. Dodat odvahu, abychom se postavili zlému, když je třeba.
MŮŽE! Není to automatické ani snadné, ale - křtem se člověk stává součástí tohoto myšlení. Je přijat k Pánu Bohu, do Božího lidu. Do klubu "vyvolených", aniž by si to musel zasloužit. Kdy jindy něco takového zažijete?

I v tom nám může být příkladem Mojžíš v košíku. Také on někam patří dřív než se může rozhodnout. - Říká se, že rodinu, sourozence, rodiče, si člověk nevybírá. Ti jsou mu dáni a musíme se s nimi naučit žít.
A Mojžíš je chtě nechtě součástí lidu Božího. Proto mu také jde o život.
Dnes být pokřtěný Bohudík neskýtá celkem žádné riziko. Ale stát se aktivním členem církve, věřícím, to nějaké nepříjemnosti přinést může.

Mojžíš byl vychován jako Egypťan, ale díky Miriam a své matce dostal alespoň základní povědomí o tom, kdo vlastně je. A kdo je Bůh.
Později se ke svému původu, dědictví, víře, musí přihlásit sám – anebo ne. To je na něm.

Podobně dnes pokřtěná malá Miriam bude potřebovat taky nějakou průpravu. Aby se  jednoho dne mohla přihlásit k dnešnímu dni, ke svému křtu, k Pánu Bohu, k široké rodině víry, do kt. byla dnes přinešena.
Může se vědomě chopit toho daru, kt. jí dnes dáváme. Anebo ho odmítnout.

Tak jako Mojžíšova matka neměla žádnou jistotu, když dítě pustila na vodu, ani my ji nemáme. Ale můžeme si ve víře dopřát ten luxus, pustit se na vodu a důvěřovat. Věříme přeci, že na to nejsme sami.